Rubriky
Země České, domov můj i vnuků

Velká Lípa letos nevykvetla

České energetické paralely

Podívejte se na vznik Československa konkrétně roky 1917, 1918. Chtěly masy vznik Československa? No nechtěly, ani si to nedokázaly představit. Chtělo to jen pár lidí a do té doby jejich snahy, a skoro nemožné utopistické vize byly pouze vyslyšeny. Československá republika nevznikla vůlí jejich obyvatel. Vše se odehrálo jinde a jinak než na ulici. Byla tu sice taková snaha 14.10.1918, ta však nebyla v pravdě, proto ke vzniku státu došlo spontánně s koncem 1.světové války. Vlastně vznik republiky způsobil Wilson svojí ultimativní depeší Rakousko-Uhersku. 28. října vznikl demokratický stát Československá republika.

A Masaryk byl později velice zklamán, protože demokracie (vláda lidu) sem do Československé republiky nepatřila. Je to pro oblast Zemí Koruny České nepřirozený řád. Věděl to, ale nemohl proti tomu již nic udělat a podle různých záznamů byl dalším vývojem ve státě zklamán. Schopnost demokracie řešit celosvětové i lokální výzvy, dále a dále selhávala. Prokázala to 2.světová válka. Byl, a říkám záměrně byl, to svět válek a rabování energie lidí i bohatství Země. Naštěstí trvale udržitelný rozvoj je už hodně dlouho neudržitelný, spíše bych řekl, že neexistuje. Co dál? Monarchie, jako systém je už také překonána. Tak zbývá meritokracie. Na tu však nyní tento národ ani svět nemá duchovní úroveň. Nebo snad má? Může však vzniknout něco úplně nového, copak to asi bude? Pusťte si zprávy. Ani tam se však nic nového nedozvíte. Možná jen to, že unijní poslanci se chovají přesně tak, jak se chovali ve vztahu k Rakousku-Uhersku roku 1917.

18. července 2020                Ivo Fluksa                            

Rubriky
Přednášky

Přednáška Opočno 6. 8. 2020

Volné energie Opočno 6.8.2020
Rubriky
Země České, domov můj i vnuků

Učení

A tady jsem u otázky vzdělání: My chceme někoho vzdělávat? Ano chceme, protože vzdělanec je přínosem pro společnost. Po vzdělání musí jít touha od žáka, my mu tu touhu nemůžeme dát. Můžeme ji však probudit. úplně stejně jako je probuzena  touha vzdělávat lidi. Někdo nebo něco to způsobilo. Ta touha žene lidi k realizaci snů. Vlastních snů. A ty jdou skoro všechny z rodu. A když je v poruše vazba k rodu/zemi pak to nefunguje. Takže vlast/rodina na prvním místě. Musíme ať chceme nebo ne začít od muže a ženy, jejich vzájemném uznání a probuzení touhy po rodině a dětech. Bez zásahů státu ale s jeho pomocí…

Rubriky
Ivův nedělní prokoukolín Vlastní tvorba

Praotcem je Čech

Společnost České republiky se již několik let nachází ve stavu, rozpolcení a neuvědomění vlastních kvalit, vycházejících z historických faktů. Velká svoboda minulých let bez důrazu na výchovu k vlastenectví, vlastně posunula společnost k nesvobodě. Cokoliv dnes děláte, je Vaše činnost konfrontována s velkým množstvím zákonů a norem, které ztratily svůj smysl, protože mnoho z nich je možno vyložit podle toho, jaké je zadání pro pravdu, tedy podle objednávky. Tak se také stalo, že hanobení státního symbolu už není trestné, naopak je to hrdinský čin, o prezidentovi republiky si každý novinář říká, co ho napadne, každý vlastenec je vysmíván, bez ohledu na své postavení. Tato situace ve společnosti už několikrát byla, a který národ nepochopil výukovou lekci, bude muset si ji zopakovat, tak jako si ji musel v minulosti zopakovat mnohokrát.  Byly zde v minulosti dlouhá léta v područí jiných států, byl zde všestranný útlak, jazykový, vyznání, vzdělání. Vždy tady byly různé názory na stejné věci, vždy docházelo k tomu, že jedna skupina se prosazovala na úkor druhé. Bohapustá lež napomáhala již od prvních počátků Českého státu, prosadit nepravdu. A tak se také stalo, že i stát bez pravdivých základů byl vlastně postaven a neustále obhajoval lež. A i když lež oblečeme do nádherných šatů, pod oděvem bude stále jen stejná lež. Historie se opakuje, materiální bohatství se vlivem morálního úpadku přesouvá, nyní směrem na západ. Přesně tak, jak se to stalo nejednou v historii. Ta stále glorifikovaná svoboda nás jako národ stála mnoho. Jestliže stát máme být my, pak my už v tomto státě nerozhodujeme. Vše je přepočítáno na akcie a různé papírky, které jsou na účtech bank připsány různým osobám. Často nejde ani dohledat, co komu patří. Vykradená země už nepodporuje své občany. Ti znají pravdu o své zemi, vidí, slyší, cítí tu lež, co vychází z politiky současné i minulé. Nesouhlasí, jejich hlas však není slyšet. Proč? Protože jsou nejednotní. Proč jsou nejednotní? Protože jejich pozornost někdo cíleně tříští a obrací jednoho člověka, proti druhému. A proč, proč? Protože si myslí, že čím více vlastní, tím jsou bohatší. Opak je pravdou. Hmota bez ducha je bezcenná. Pár bláznů se snaží zoufale přemístit zbytky ještě nedávno bohatého státu k sobě i za cenu ztráty vlastní důstojnosti. Že tomu tak není? Nebo jen děláme, že se nás to netýká? Ale týká, týká.  Je to jako by v domě žilo 10 lidí. Osm z nich závidí sousedovi, a tak systematicky vybydlují vlastní dům. Cihlu po cihle (svého času zlaté cihličky) odnášejí z domu, protože chtějí to, co jim nepatří. Hospodaří, nebo spíše nehospodaří se svěřeným majetkem. Ostatní obyvatelé domu se bojí se postavit, protože měli strejdu ve straně. A to se nesmí. Aspoň se to říká. A tak jednoho dne dojde k tomu, že vina padne ne ty, co nekradli. Protože my přece nekrademe, to oni postavili dům a mohou tedy za všechno zlo. A tak náš dům už nemá střechu, nic a nikdo ho nechrání. Kdo za to může? To je oblíbená otázka. No přece všichni, ti co kradli, i ti co nechali druhé krást. Dům to je malé sousto, co takhle bytový fond nebo nerostné bohatství, nebo třeba zdravotnictví a energetika, to by bylo žůžo. A tak vzniklo mnoho pohádek, mnoho bohatých a ještě více chudých. Hlavně pozor na školství, ať se to ti hlupáci nedozvědí, že čas a oni pracují pro nás. Dejme jim víru, že vše je správně a oni si rádi zaplatí pojištění a pak i plnění. Naučme je fandit, nejlépe se sloganem „Kdo neskáče, není Čech“ a dejme jim občas pivo zdarma, však oni nám to stokrát vrátí. Pohádka skončila, teď se bude vracet.

Snad se probudíme aspoň deset minut po půlnoci a vyženeme si bludy z hlavy. Zároveň vyženeme i ty kdo je tam sází. Pak si dopřejeme i tu českou plzeň za svoje s heslem Čech skáče, protože už ví, že praotcem je Čech.

Za Země koruny České

13.11.2015                                                                                                     Ivo Fluksa

Rubriky
Vlastní tvorba Země České, domov můj i vnuků

Kde domov můj

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách.
V sadě stkví se jara květ
zemský ráj to na pohled!
A to jest ta krásná země
země česká domov můj!
Země česká domov můj!

Kde domov můj,
kde domov můj.
Znáte v kraji bohumilém
duše outlé v těle čilém,
mysl jasnou, znik a zdar
a tu sílu, vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!

Tak toto jsou slova písně slepého houslisty Mareše z divadelní hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka od Josefa Kajetána Tyla (poprvé – Stavovské divadlo, 21. Prosince 1834)
Hloubka myšlenky a síla emoce k vlasti je obrovská. Původní emoce Josefa Kajetána Tyla týkající se Českých zemí byla naprosto jasná. Byl ze srdce přesvědčen o rovnoprávnosti národů Země České, o stejném postavení Čechů, Moravanů a Slováků. Toto jsou Tylova slova v prvním čísle Květů z roku 1834:
Věrných podejte si ramen, bratří!
k silné, spasitelné jednotě!
Slovák, Čech i Moravan k ní patří.

Proto také Moraváci a Slováci uznávají Českou hymnu, vzniklou z 1. sloky této písně.

Je to hymna národů Země České. Je to naše hymna a vůbec nezáleží, zda jsem Čech, Moravák, Slezan nebo Slovák. Josef Kajetán Tyl ji napsal pro všechny.
Kde je tedy domov můj?
Je to země mých předků, jejich předků. Záleží na vnímání. Domov souvisí s emocemi a celkovým pohledem na svět. Tak se stane, že pro někoho je to vlastní postel nebo pokojíček, pro druhého dům se zahradou a rodinou, dalšího domovem je vlastní stát, nebo oblast, ve které žije, může to být třeba i Země, nebo Galaxie. Proto existuje několik miliard domovů podle toho, jak to který z lidí cítí. Naše domovy se prolínají s domovy druhých lidí, také zvířátek a rostlin, nebo dokonce planet a civilizací. To zdravé prolínání za současného respektování názorů či prostoru je to, co činí domov šťastným. Ne tedy hmotné statky vyčíslené penězi, metry, kubíky, ale spolužití v míru, lásce a uznání, dává domovu jeho hodnotu. Doma je tam, kde jsem chráněn a chráním, kde jsem milován a miluji, odkud my všichni vyrážíme poznat lepší svět, abychom se vrátili a našli jej u sebe a blízkých.
A tak mě napadá báseň z mé školní čítanky od Karla Václava Raise:
Cestička k domovu
Cestička k domovu
známě se vine –
hezčí je, krásnější
než všecky jiné.

Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.

A kdybych ve světě
bůhvíkam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.

A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval

Existuje velké množství laskavého psaného slova z doby národního obrození, promítla se však do nich beznaděj a smutek národa, proto jsou v dnešní době energeticky málo použitelné. Nemohu si přece do svého pokoje pověsit obrázek Titanicu a očekávat šťastný domov…
Spíše se pokusíme společně nalézt místo pro zvědomování, které v rámci jednoduchých vesmírných zákonů samo generuje kvality energie v prostoru. Zní to jako science-fiction (vědecko-fantastická pohádka), ale, a právě proto, že téměř celý náš život se odehrává, taky začíná a končí v pozornostech na energie, stojí za to se jimi zatím alespoň pro sebe a blízké okolí, zabývat.
Štěstí národa je odvislé od pocitu každého člověka. V této chvíli pomineme vědomé škůdce v národě, protože i oni mají svůj domov, tedy rodinu rozprostřenu kolem nás. Vědomý škůdce je však ve svém prostoru uzavřen, pokud ho neživíme naší neustálou pozorností. A tady je na místě další obrozenec z čítanky, vyzývající k žití v hodnotách vlasteneckých…

Jan Neruda
Vzhůru již hlavu, národe
Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí –
nuž – buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru;
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!

(Písně kosmické)

Každý další komentář k této básni je zbytečný.

Vzhůru již hlavu národe, ať naše cesty k domovu zase známě se vinou.
K Zemi České, kde domov můj.

Dne 6.11.2015                                                                                                       Ivo Fluksa

Rubriky
Nezařazeno

Země Koruny České

Pro podporu lidu naší země

Rubriky
Vlastní tvorba Země České, domov můj i vnuků

Anna a prezident

Byl jednou jeden král a jak už to u králů bývá, narodila se mu dcera. Dostala jméno po jeho sestře Anně. Maminka Alžběta byla čtvrtou ženou otce Karla.

Andulka byla milé děvčátko a když jí byly 2 roky, narodil se ještě bráška Zikmund.  A protože byla potomkem českého krále a římskoněmeckého císaře, dal ji taťka

Rubriky
Básničky Vlastní tvorba

Moudrost

Rubriky
Moudra

John Lennon

„Netrhejte motýlům křídla,
vždyť oni pak pláčou.
Nešlapte po kytkách,
vždyť kytky tak krásně voní.
Nezabíjejte lásku,
vždyť láska je křehká jako ty kytky,
a hlavně nezabíjejte lidi,
vždyť lidi se milují…“

Rubriky
Vlastní tvorba Země České, domov můj i vnuků

Čistá srdce

NAŠE VÍRA JE TA PRAVÁ

Příchodem Cyrila a Metoděje i Mohammeda došlo ke zlomu, k nastolení nového ovládání mysli. Lidé byli většinou násilně přivedeni k uctívání nové víry. Ta zabrala životní prostor nejen do té doby relativně svobodných přírodních bytostí, ale každá z nich si usurpovala právo na energetická místa a sebejistě vystupovala jako jediný zástupce Boha na zemi. Víra, jako svobodný pocit, měla být nahazena. Toto vysvětlení se zdá být jednoduché, je však podobné u všech ortodoxních vír na Zemi. Ty všechny mají ve vínku stejnou myšlenku – naše víra je ta pravá…Ve jménu víry jsme byli schopni zabíjet, ničit, proklínat.